3.3.2020
Narodil se tenkrát v čtyřicátom druhom, v protektorátu kde šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby, svítil modrý měsíc a nocí občas profukoval drsný blizzard. Jako syn poštmistra jezdil na krách, když pukaly ledy. Táta hrál na banjo a sedával u piva. Píseň tuláka byla často slyšet v baru, co má línej Harry. Pivo Gambrinus je klídek, rovnou, jo tady rovnou se plzeňský pije a zní pivovarská.. Před hospodou stojí pivní džíp a níže po řece se hraje i v baru zlatá Praha. Honzův song je o rakoluský krčmě nad řekou a taky o krčmě rybářské. Skoro úplně, ne však dost.
Celkově to byl v mládí dost zatracenej život. Mr. Čas plynul a snem obyčejného občana bylo být už za chvíli v dáli, vidět svět ze střech mrakodrapů, pozdravit prapor z hvězd a pruhů. Poslouchat story Glenna Millera, snít o sentimentální cestě, oranžovém expresu, či dělové kouli z Wabashe. Snít o tom, že není špatné mít whisky plnej džbán, cadillac a mladší holky a lepší džípy. A že David skolí Goliáše a všichni dojdou míru v duši.
Byl smolař, smůla se táhla jako těsto štrůdlu a jako mašlička černá jak noc. Často slýchal vítr hvízdat balady, třeba tu o Ira Hayesovi, nebo blues vězení ve Folsom či prázdnýho motelu. Nad vším vlál dlouhý černý závoj.
Pak ale spojenci vylodili v Normandii svoje síly, džíp veterán projel Omahou a poznal i milostné vzdechy Pařížanky. A nakonec v čtyřicátom pátom osvobodil Plzeň Patton.
Však jestřáb byl čas a nastala další rychlá jízda z lepších časů ke zlým. Psal se rok 1949 a servírováno bylo ovoce z Lenina. Nečekej už dál, nic nezmůžeš s tím, znělo všude kolem. Hospody byly bez piva a bylo jasné, že tahle noc bude dlouhá. Ještě pozdravil bratry Mašínovy, a protože mu kynula rezavá mříž, měl své důvody, aby svůj život rychle jak trampskej bágl lehce zabalil. Jeho byla píseň tuláka i vlak v 0,5. U červený řeky zpíval písně větru z hor a šlapal dál. Nehledal tvou lásku, dívko jménem Flora, s hlasem strďovým. Ani dívko z Danvillu. A neplatil na něj úsměv tvůj jak Chaplinův Kid. Jeho dopravním prostředkem byl vagon uhlí, nádobím kotlík z mědi.
Hej chlape, hej strojvůdče, zvolal – a Casey Jones ho dovezl z El Pasa k Big Hornu, od Houstonu k Stingybark Creek, nakonec přes Cheyenne až zpět ke Golden Gate. Pod mostem stál – sám chlap na pobřeží. Tuhle country už zná. Štastnou náhodou pak potkal svou indiánskou hvězdu Abilene. A ta s ním prováděla věci, které neudělá bílá žena. Pak volala vrať se, „začni hrát“, sjedem to znova!
Ale on v tom lítal zas. Obul boty proti jízdě. Živil se v novinách a dalších médiích, ale taky na zvířecí farmě, vyl na měsíc. Byl kuchařem v honáckým táboře, poznal, jaký je to mít tvrdej chleba - a pořád cestoval sám. Ani mořská panna Carmen nerozezněla svatební zvony, řekl bye, bye, balím. Taky ve státech od T – v Texasu a v Tennessee byla jeho náruč stále prázdná.
Pak v šedesátom osmom zazněla v jeho zemi krátce píseň z bobří hráze a on mohl poděkovat panu Burianovi za ten svět, který ale trval bohužel krátce a zbyl po něm jen pár fotek starých…
Kamarádi mu odcházeli – do Ameriky i do věčných lovišt. Zas býval sám za mořem piva, u své whisky či u zálesácké bowle, v hospodě u šesti trampů. Nebyl tu ani Billy, Billy the Kid, ani Shane. Ani Tom Dooley. Když odešel Wabi Ryvola, napsal mu poslední song. Ale do piva neslzel.
Čas běží, takže za pár let - kdo byl nalevo, už je napravo. On stál vždy rovně, ať byl všední či hromskej den, teď ale věděl, že svou zemi už zná. A připadal si v ní často jak mimozemšťan. Řekl si, nic nezmůžu s tím, nespravil by to ani semtex a pak napsal úžasnou zpověď neklaunovu. Když se jeho čas naplnil, překročil zlatý kruh a zamířil do černejch hor. Adios, čas nespoutáš. Byl to úžasnej člověk, chlap, básník, muzikant a mistr štětce. A bude tu zatraceně chybět.
Zapsal Erik