16.4.2020
Dnes jsme měli s partou sedět ve vyprodané Lucerně na jednom z posledních avizovaných koncertů Spirituál Kvintetu. Koncerty nám zrušila naše demokratická vláda. Jako mnoho dalšího.
Když mi pípalo oznámení v kalendáři, abych nezapomněl jít do Lucerny, obdržel jsem i tu blbou zprávu, že umřel Dušan Vančura, který mi ze Spirituálů přirostl za těch 40 let, co je poslouchám, nejvíc.
V roce 1983 například organizoval na Portě v Lochotíně čtyřicetitisícový dav v hledišti nejen ku sborovému zpěvu („Cože, mrože… bóóže..“), ale hlavně předzpěvoval nadčasové a magické We shall overcome. Dostal se mi hodně pod kůži.
Když jsem si pak odšlapal v listopadu 1989 trasu Albertov-Vyšehrad-Vyšehradská-Národní a v uličce zelených bijců z Husákovy policie dostal svůj pendrekový příděl, nepřekvapilo mne ve dnech následujících setkání s Dušanem a Spirituály na demonstracích na Václaváku i jinde, ve dnech národní naděje. Zase jsem měl toho pána z Užhorodu hlouběji v srdci.
Pokračovalo to další roky, postoje a názory osobností, mezi nimiž jsem měl i právě Dušana Vančuru, byly – určitě nejen pro mne - majákem v době, která už nebyla tak nadějná, jako začátek devadesátek.
Už sedmý rok je tato země, řízená jako firma, součást holdingu jednoho práskačského Rusína. A v jeho rukách, jakož i v rukách kamarily věrných vlezdoprdelků a podivných postav, plnících úslužně roli užitečných idiotů.
Když do této země dorazil z Velké Číny virus, nejprve se pár týdnů nic moc nedělo. „Je to chřipka“, psal mi jeden ministr ještě na začátku března…Pak celá ta výše uvedená podniková a podnikavá parta všechno zakázala, jako jediná v Evropě zavřela hranice nejen dovnitř, ale (dodnes to nikdo odborně nevysvětlil) taky VEN. Zahnali lidi do bytů a domů a spolu s úslužnými mediálními služebníčky vytvořili ze dne na den atmosféru strachu, hysterických obav, výkřiků a povelů, měněných několikrát za den častěji než spodní prádlo. Vykašlali se na ty, kteří potřebovali pomoc (zdravotníci, ústavy pro seniory a hendikepované, atd.). Symbolem boje proti viru se stala doma svépomocně šitá rouška - náhubek.
V této atmosféře začal Dušana Vančuru bolet zub. Banální zánět. A jen on a jeho nejbližší vědí, co vedlo k závěru, že by ho cesta k lékařské pomoci ohrozila. Z banálního zánětu sepse … a konec. Zbytečný, neuvěřitelný…. a blbý.
Musím se však zeptat – kdo je odpovědný za atmosféru ve společnosti a současnou situaci ve zdravotnictví? Kdo je odpovědný za uměle vytvořený strach z virů, který dokáže přebít i fungující zdravý rozum? Kdo je tedy jednoznačně, byť nepřímo, vinen zbytečnou smrtí Dušana Vančury?
Z desek jsem vytáhl lístky na dnešní zrušený koncert Spirituál Kvintetu. Kdyby nebylo téhle nesmyslné déle než měsíc trvající situace, mohl Dušan s uzdraveným zubem stát na pódiu a – jako vždycky – bavit publikum svou absolutní profesionalitou a umem. To, že to tak není, má po mém soudu na svědomí jeden zlý člověk. Styďte se, agente Bureši! My, křesťané, víme, že boží mlýny melou. Melou pomalu ale jistě…..
A tak Dušan Vančura, oběť nikoli Corona-viru, bude jistojistě popíjet a zpívat s Wabim a Honzou a dalšími po nebeských barech.
A Bureš skončí v pekle.
Zapsal Erik